Sorbitol do kafe a k tomu dia sušenky? Light dortík po jídle? Představa, že si výrobků s náhradním neboli umělým sladidlem můžete dát, kolik chcete, je mylná. Při jejich konzumaci musíte počítat kalorický příjem úplně stejně jako u jiných jídel.
Redukce váhy, ochrana před zubním kazem nebo právě diabetes 1. i 2. typu: to jsou nejčastější důvody, proč lidé nahrazují běžná sladidla těmi náhradními. Napodobují sladkou chuť a současně jsou několikanásobně sladší než běžný cukr. Na rozdíl od sacharidů ale neobsahují skoro žádné kalorie.
Diabetici musí užívání cukru podstatně omezit, a proto patří mezi nejvýznamnější „cílovku“ výrobků, které náhradní sladidla obsahují. Potraviny s označením „dia“ nebo „light“ přitom diabetes neléčí a pro diabetiky nemají žádnou větší výhodu, uvádí ve své diplomové práci Jana Fricová z Univerzity Palackého v Olomouci. Člověk žijící s cukrovkou prvního typu může jíst stejnou stravu jako ostatní. Rozdíl je pouze v tom, že ta diabetická se řídí jídelním plánem, který je racionálně regulovaný a optimálně rozložený na celý den. Ideální je však konzumaci sladidel a cukrovinek omezit.
Náhradní, umělá, chemická… Jak se v tom vyznat?
V České republice je podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 4/2008 Sb. a nařízení komise EU č. 1129/2011 povoleno celkem sedmnáct náhradních sladidel. Říká se jim také umělá. Můžeme je rozdělit podle toho, jak byla vyrobena, a to na dvě kategorie. Chemická umělá sladidla jsou skutečně vyrobená uměle a patří mezi ně například aspartam, acesulfam nebo sacharin. Za náhradní cukry pak označujeme třeba sorbitol, fruktózu a další látky cukerné povahy, které jsou obsažené především v ovoci.
Umělá sladidla můžeme také dělit podle toho, zda jsou kalorická, nebo ne. Mezi ta zcela nekalorická, nemající žádný vliv na glykemický index, patří například značky Dianer (sacharin), Irbis Sweet (aspartam) nebo Syndi Sweet (směs aspartamu a acesulfamu). Mezi kalorická řadíme například Sorbit (směs sorbitolu a sacharinu) nebo čistou fruktózu.
Ideální variantou jsou sladidla přírodní, především stévie, která je vhodná na pečení i vaření. Alkaloid steviosid, který stévii dává sladkou chuť, má sladivost 200–300krát větší než cukr. Stévia nepřispívá k tvorbě zubního kazu a je nekalorická, takže glykemický index zůstává na nule. Přehled náhradních sladidel podle jejich glykemického indexu najdete na webu projektu Cukrovka.cz.
Nejen pro diabetiky
„Lidé trpící diabetem 1. typu by se měli stravovat racionálně a zohledňovat potraviny, které jim ovlivňují glykémii, provádět pravidelný selfmonitoring a zařazovat dostatečnou pohybovou aktivitu,“ říká nutriční terapeutka Romana Fatková z Fakultní nemocnice v Plzni a dodává, že pro diabetika vlastně nejsou žádné potraviny naprosto nevhodné.
„Diabetická dieta není žádná speciální dieta, je to ve skutečnosti racionální strava, kterou bychom měli konzumovat všichni,“ vysvětluje. „Pouze některé potraviny by měli diabetici jíst v omezeném množství, aby nedocházelo k velkým výkyvům glykémie. Jedná se třeba o ovoce, sladkosti nebo alkohol, tedy potraviny obsahující glukózu.“ Ty totiž rychle zvyšují hladinu glukózy v krvi.
V časopise Molecules byly publikovány výsledky vědecké studie, která porovnala šest běžných umělých sladidel a deset sportovních doplňků. Náhražky se v testu ukázaly jako škodlivé pro střevní mikroby. Foto: Newscom / Profimedia
Fruktóze to do mozku trvá déle
Pozor také na potraviny obsahující fruktózu neboli ovocný cukr. Fruktózu vychytávají játra, a tak se hladina glukózy v krvi nezvyšuje ani nedochází k podstatnému vyplavování inzulinu po jídle. Její přeměna v játrech se ale může nepřímo podílet na ztukovatění vnitřních orgánů a na obezitě. Fruktóza zároveň podstatně méně stimuluje centra v mozku, která jsou zodpovědná za pocit nasycení. Než k vám tedy dorazí signál, že jste najedení, sníte toho daleko víc, než kdyby se jednalo o běžnou glukózu.
Můžou nám umělá sladidla škodit?
Při porovnání umělých a náhradních sladidel zjistíte, že zvolíte-li přírodní variantu cukerné povahy, bude většinou obsahovat kalorie a zvyšovat glykémii. Pokud zvolíte chemickou variantu, zůstává otázkou, jestli tak vlastně tělu prospíváte, nebo ne.
Umělá sladidla s sebou nesou kontroverzní pověst, někdy jsou dokonce označována za původce rakoviny. Většinou jde o vědecky nepodložené články a výrobci každopádně hned vyrukují s protiargumentem, který se snaží situaci uklidnit. Studie provedená v roce 1975 zkoumala vliv sacharinu na organismus krys a přímý vliv na vznik rakoviny neprokázala.
Neprokázal se ani u lidí: studie na toto téma zjistily, že riziko onemocnění se s konzumací umělých sladidel nijak nezvyšuje. A tvrdí to například i souhrnné údaje australské Rady pro rakovinu. Nicméně neexistuje jen rakovina. Pokud má pravdu výše zmíněná studie o negativním vlivu na střevní bakterie, je určitě lepší obezřetnost.
V Evropské unii jsme na tom trochu lépe než třeba v přeslazeném USA. Schvalování je u nás o trochu přísnější. Všechna umělá sladidla musí před použitím projít posouzením toho, že jsou zdravotně nezávadná. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) provádí toxikologické studie na zvířatech, které se později převedou na lidskou populaci. Pak se stanoví ADI (Acceptable Daily Intake), tedy přijatelná denní dávka, která udává bezpečné množství sladidla vhodné pro každodenní konzumaci. Protože – stejně jako u přírodních sladidel – největší problém je samozřejmě jejich nadměrná konzumace. Při překročení denní dávky mohou způsobit plynatost nebo průjem, dlouhodobě nám pak mohou zvýšit chuť na sladké a po čase vybudovat i závislost. A to je tak trochu začarovaný kruh.
